Bez pořádných map a internetu se cestuje jinak. Jednoduše objevuješ. A právě tohle objevování má Mirek rád. Na cestě z Cabo Fisterra na sever se mu podařilo objevit krásnou pláž, u které se dalo zaparkovat, a tak se hned ráno rozhodl, že tu bude nocovat. Aby taky ne. Široko daleko nebylo jediného živáčka, z okna auta měl výhled nejen na svoji „soukromou“ pláž, ale i na útesy, o které se tříštily vysoké vlny a v dálce se v jemném oparu koupalo městečko Muxía. Ráj.
Muxía
Čistá obloha naznačovala, že bude nejen krásně, ale i teplo, a tak se Mirek rozhodl, že hned jak „postaví svůj domek na pláži“ (zaparkuje), vyrazí do okolí na svojí skládačce. Hned v městečku Muxía zjistil, že není moc o co stát. Betonové domky jsou sice barevné, ale to jim na malebnosti moc nepřidá, a tak se vyplatí dojet až na Punta da Barca, kde stojí Ermida de Nosa Sra. da Barca s pěkným výhledem na Cabo Vilán. Odtud pokračoval do vesnic Oruxa a Alberguería a pak zpátky do Lourido. Výlet to byl krátký, a tak odpoledne vyplnil výstupem na Mirador do Facho (312 m. n. m.). Při večerním focení se pak dlouho procházel po pláži, a když ulehnul do auta, uvědomil si, že usne na jednom z nejhezčích míst ve Španělsku vůbec. Nebo si to aspoň tehdy myslel.
Picos de Europa
V následujících týdnech procestoval veliký kus severního Španělska. Nechal se olíznout těžkými mraky ve vesnici O Cebreiro a jejím okolí, prochodil část národního parku Picos de Europa, usínal na zářícím Santanderem, navštívil kapličku San Juan de Gaztelugatxe, u pláže městečka Deba zavzpomínal na období, kdy tu nocoval s tátou v roce 2005, v městečku Zumaia si vyfotil krásné útesy u kapličky San Telmo a na vrchu Jaizkibel se rozloužil s Atlantským oceánem. Čekaly ho Pyreneje.
O Cebreiro
Picos de Europa v noci
Senda del Cares (Picos de Europa)
Senda del Cares (Picos de Europa)
Mirador del Tombo
Mirador de Llesba
Tresviso s požárem na vrcholku
Zumaia
Když se jednoho krásného a jasného dubnového rána probudil asi deset kilometrů od francouzského městečkem Saint Jean Pied de Port, ze kterého se každý rok tisíce poutníků vydávají na cestu do Santiaga de Compostela, těšil se na den plný výletování a objevování tohoto kraje plného pastvin, koní, krav a ovcí.
S batohem se toho rána vydal na vrchol Urkulu, který leží na samé hranici se Španělskem. A protože celou svoji dosavadní cestu natáčel, ani dnešek nehodlal vynechat. Jako tisíckrát před tím, postavil svoji kameru na stativ, zapnul nahrávání a přeběhl na místo, odkud vyjde a projde před kamerou. Když ale běžel na místo východu, špatně došlápl do jedné z mnoha děr schovaných v trápě, koleno znejistělo, místo dopředu se ohnulo do strany a ten moment Mirka natolik vylekal, že úplně ztratil rovnováhu a na špatně ohnuté koleno dopadl. Bohužel ne do trávy, ale přímo na kámen, který ležel vedle díry. Zařval tak hlasitě, že koně, kteří stáli nedaleko, líně zvedli hlavu a podívali se směrem, kde se Mirek svíjel bolestí. Koně Mirka ale vůbec nezajímali. Když překonal první bolestivou vlnu, podíval se na koleno, ze kterého vytékalo několik čůrků krve. Vytáhl z kapsy kapesník, a aniž by nohou jakkoliv pohnul, setřel krev, která zvolna zasychala i na lemu jeho kraťasů. Najednou mu blesklo hlavou, že kamera stále nahrává. Musel ji zastavit. S bolestivým šklebem v tváři se postavil na zdravou nohu a udržoval balanc. Když se pokoušel opřít o špičku nohy zraněné, koleno mu naznačovalo, že tudy cesta nepovede. Přesto se dobelhal ke kameře, záznam zastavil a ztěžka dopadl do trávy.
Takhle to nesmí skončit, pomyslel si. Copak může taková hloupost ukončit moji cestu? Stále nechtěl uvěřit tomu, že by koleno nemohlo být brzy v pořádku. Vždyť jen nějak vyskočilo z jamky a zase se do ní vrátilo. Nechám ho v klidu a brzy bude zase běhat po kopcích, chlácholil se. Jenže koleno stále nabývalo na objemu a o jakémkoliv ohybu nemohla být řeč. A tak si Mirek udělal ze stativu provizorní berli a dobelhal se zpět k autu.
Když dosedl na sedadlo řidiče, nebyl schopen nohu ohnout natolik, aby ji zasunul k pedálům vozu. A tak koleno umyl vodou z lahve ve dveřích a neustále na něj sahal, snaže se zjistit, jak na tom to koleno je. V koleni mezitím pumpovala krev, otok byl teplý a velký jako pořádný pomeranč. Když dal obě kolena vedle sebe, vypadalo to, jako by jedno z nich někdo nafoukl do podoby pouťového balónku. A ani bolest neustávala. A tak se rozhodl, že vyhledá lékaře.
Po několikátém pokusu vsunout zraněnou nohu k pedálům, se mu to podařilo, ale to byl teprve začátek utrpení. Zmáčknout spojku a rozjet se, to byl další zážitek, bez kterého by se býval obešel. Naštěstí celá cesta do Saint Jean byla z kopce dolů, a tak si našel co nejméně bolestivou polohu někde kolem spojkového pedálu a dolů do města už jel jen za pomoci brzd.
Netrvalo dlouho a ocitl se v centru Saint Jean. Noha cestou pěkně ztuhla a proces vystupování z auta připomněl Mirkovi hru ježek v kleci. V informačním centru, do kterého se s námahou dobelhal, mu řekli, kde najde lékaře, který by mu mohl pomoct. A tak znovu absolvoval nastupování a vystupování z auta, aby se za dalších třicet minut objevil v ordinaci všeobecného lékaře pana Lalemanda.
Lékař koleno prohmatal a řekl Mirkovi, že koleno pravděpodobně není zlomené, ale je vysoce pravděpodobné, že jsou natržené vazy. Dobu léčby odhadl v řádech týdnů, dal Mirkovi léky na bolest a řekl mu, ať si v lékárně koupí berle, koleno pravidelně chladí a ať přijde za týden na kontrolu.
Mirek se vybelhal z ordinace s dvacetieurovou účtenkou v ruce a když usedl do auta, přemýšlel, co dál. Vytáhl z kapsy mobil a zavolal svojí bývalé přítelkyni Janče, která studovala lékařství. Bohužel ani ta mu optimizmus nenabídla, a tak usedl do auta a našel si místo na spaní ve městě. S obtížemi se nasoukal do místa na spaní, a i když bylo do večera daleko, s pulzující bolestí v noze usnul. Hluboko v noci ho noha vzbudila, a tak si vzal prášek, který mu dal doktor, a který mu pomohl spát až do rána.
Když se druhý den probudil do slunečného dne a prohlédl si nemocné koleno, pochopil, že definitivně skončila. Sám poznal, že týdny v autě s nehybnou nohou nevydrží. A tak se vsoukal za volant, otočil klíčkem v zapalování a za tři dny byl doma. Přijel bez ohlášení, tak byli všichni překvapení, že Mirka po tak dlouhé době vidí. Ale místo toho, aby si vyprávěli, co všechno se za ten půlrok událo, odvezli ho do nemocnice, aby zjistili, co má s kolenem.
Pyreneje
Magnetická rezonance ukázala, že si Mirek v Pyrenejích natrhnul přední zkřížený vaz a naštípnul meniskus. A tak mu lékař koleno vyčistil a za několik měsíců bylo koleno v pořádku. Mirek se ale na cesty nevrátil. Našel si práci recepčního v hotelu a doufal, že to s Jančou zase dají dohromady (viz kapitola 15. Začátky a konce). Mýlil se. Až na pár nervózních setkání krátce po Mirkově příjezdu, se s Jančou už nikdy neviděl. I přesto pracoval v hotelu celé 3 roky. Aby se v roce 2014 znovu vydal na cesty. Tentokrát do Skandinávie. O sedmiměsíční cestě Norskem žádné články nenapsal, ale napsal knihu, která nikdy nevyšla, a natočil film, se kterým objel Českou republiku a odprezentoval ho i na festivalu Kolem světa. A jak to bylo dál? Mirek cestovat nepřestal, ale na tu další cestu si musel počkat dlouhých sedm let. Po premiéře filmu Pád do snu o sedmiměsíčním dobrodružství ve Skandinávii se totiž začal naplno věnovat tvorbě videí, založil Studio Navara a dodnes se věnuje natáčení cestovatelských, svatebních, produktových a sportovních videí. No novou cestu vyrazil v roce 2022 a veškeré svoje cestovatelské zážitky stále shromažďuje na webu tulakposnech.cz
Upoutávka na cestovatelský seriál o přechodu Pyrenejí
První díl cestovatelského seriálu o přechodu Pyrenejí