Říká se, že člověk často neví, co má, dokud to neztratí. Když Mirek v polovině ledna roku 2011 přišel o svobodu, které si tolik cenil, ptal se sám sebe, proč se tak stalo. Zdá se však, že každá událost, zážitek nebo zkušenost má svůj smysl. A tak Mirek dodnes nedokáže jednoznačně odpovědět na to, proč si musel projít vězením na Gibraltaru. I když se odpověď může zdát na první pohled zcela jasná.

Abla, Španělsko - čtyři týdny před zatčením na Gibraltaru

Bylo krásné slunečné ráno na úpatí Sierra de Fates v jižním Španělsku. Vlahý vítr si pohrával s ostnatými keři, které rostly v okolí neudržovaného odpočívadla. Lednové slunce ještě nestihlo vysušit asfalt, na které stála modrá Fabie ve stínu jediného stromu.

Mirek ležel s hlavou opřenou o sedadlo řidiče a pozoroval ten klid, který tu a tam narušilo za keři projíždějící auto. Nechtělo se mu ven. V noci skoro nespal. Stále se děsil, že mu někdo zabouchá na okýnko. Právě tak to všechno začalo.

Vězení na Gibraltaru – den 5.

Toustový chleba a vejce. To byla Mirkova snídaně v den dalšího soudu. Ale ani tu nesnědl. Byl příliš nervózní na to, aby do sebe něco dostal.

Klíče rachotící v zámku cely č. 47 znamenaly jediné. Mirek pojede k soudu.

„Jak ses vyspal?“ zeptal se dozorce, který otevřel dveře.

„Dobře, díky,“ odpověděl Mirek, překvapen lidským přístupem.

„Vezmi si věci a pojď,“ řekl dozorce a odvedl Mirka do cely, kde ho přijímali do vězení.

„Převlékni se a knížku nech u oblečení,“ řekl dozorce v recepci. Mirek položil Doktora Živago na modrou hromádku teplákového stejnokroje, nechal si nasadit pouta a byl odveden do antonu. Tentokrát jeli sami. Jen Mirek, dozorce a řidič. Mirkovy věci zůstaly ve vězení. Tušil, co to znamená.

Cerro del Trevenque 2079 m. n. m., Španělsko - dva týdny před zatčením na Gibraltaru

Z deníku

Další čekání v zaplivané cele. Ostatní dnes plivou nejen pod sebe, ale i do mísy v rohu. V protější cele popotahuje nějaká holka. Vidím ji okýnkem. Asi za 2 hodiny přicházím na řadu. Stejné tváře jako minule. Na lavicích diváků sedí tři muži v oblecích.

La Calahorra, Španělsko - čtyři týdny před zatčením na Gibraltaru

Soud

Mirek byl jako minule postaven mezi dva policisty. Vlevo opět stála žena s papíry a prázdným pohledem.  Za dřevěným stolem na stupínku se mračil stejný soudce. Mirek byl připraven hájit se. Celou noc myslel na řeč, kterou znovu pronese k soudci, ale vše nakonec proběhlo jinak, než čekal.

Soudce téměř vykřikl slova „do zápisu“ a pak zvolna přešel do svého těžko srozumitelného žvatlání směrem k zapisovateli. Mirek nerozuměl ani slovo, protože soudce mluvil příliš potichu. Náhle se podíval na Mirka a zvolal: „Můžete jít. Čas, který jste strávil ve vězení je vaším trestem. Věci, které vám byly zabaveny, budou zničeny.“

Mirkovi zaskočila všechna slova, která měl připravená. Do očí se mu nahrnuly slzy a nohy i ruce mu ztěžkly. Cítil se, jako kdyby někdo vypnul zvuk celého světa. Všechnu sílu vložil do jediné věty: „Já můžu jít domů?“

Soudce pokýval hlavou a pokynul dozorcům, aby Mirka odvedli. Za dveřmi se Mirek zastavil a poprosil dozorce, jestli by mohl chvíli počkat, že nechce přijít dolů mezi ostatní s tváří ubrečenou. Oči si utřel do rukávů a několikrát se pořádně nadechnul. Nemohl uvěřit tomu, že je konec.

Las Alpujarras, Španělsko - tři týdny před zatčením na Gibraltaru

Dozorce odvedl Mirka k celám v přízemí soudní budovy, ukázal na vchod a řekl: „Můžeš jít.“

„A kam mám jít?“ zeptal se udiveně Mirek.

„Kam chceš,“ řekl lhostejně dozorce.

„A kde mám svoje věci? Kde je moje auto? A kde je to vězení, kde jste mě drželi? Všude jste mě vozili a já teď jen tuším, že jsem někde v centru města. Nevím, kam mám jít.“

„To vězení je dole u majáku,“ řekla podsaditá dozorkyně, co stála u vchodových dveří.

„A jak se tam dostanu? Je to daleko? A nevíte, kde je moje auto?“ ptal se Mirek naléhavě.

„Kde máš auto nevím,“ řekla dozorkyně, „ale všechno by měli vědět na stanici, kde tě zatkli. Do vězení se dostaneš autobusem, který jezdí tady od soudu.“

„Ale já u sebe nic nemám. Ani doklady, ani peníze. Všechno máte vy. To mě necháte jít jen tak?“ divil se Mirek a nechystal se nikam jít, dokud nebude znát alespoň nějakou užitečnou informaci.

Sierra Nevada z vrcholu Chullo 2612 m. n. m. - tři týdny před zatčením na Gibraltaru

Dozorkyně se pousmála, sáhla do kapsy a vytáhla libru. „Tady máš,“ řekla, „jdi za roh a počkej na autobus. Řidiče se zeptej, kdy máš vystoupit. Doveze tě až k vězení. Tam ti dají tvoje věci.“

Mirka překvapilo lhostejné jednání úředníků a zajímalo ho, jestli takhle od soudu odchází každý. Ale nezeptal se. Vzal si libru, strčil ji do kapsy u kalhot, poděkoval a stále v tom stejném triku od pyžama vyrazil ze dveří.

Když za ním zaklapnul zámek, stále nemohl uvěřit tomu, že je konec. Žádná pokuta, žádné další soudy, žádné vězení. Stál před soudní budovou a snad nikdy se necítil svobodnější. Rozhlédl se po ulici a musel se smát. Neměl vůbec nic a přitom právě získal to nejcennější, co kdy měl. Sáhl do kapsy, zkontroloval, že má libru a vyrazil hledat zastávku a svoje auto.