Noc u přehrady nedaleko městečka Zahara de la Sierra byla klidná. Mirek se vzbudil s východem slunce, který pozoroval zadním okýnkem svého auta. Chvíli si četl o putování Hanzelky a Zikmunda Jižní Amerikou, k snídani si dal sušenku s vodou, skočil za volant a vyrazil na jih.

 

Garganta Verde, 3. 1. 2010, 4 dny před Gibraltarem

 

Bylo tiché ráno. Mirek přijel na parkoviště, ze kterého vedla stezka do kaňonu Garganta Verde. Na parkovišti stálo jen jedno další auto a nějaká žena seděla v něm.

 

„Máte povolení?“ křikla žena z auta, když se Mirek snažil otevřít branku, aby vyrazil na túru do údolí.

 

Mirek se ohlédnul, a protože jí nerozuměl, zeptal se anglicky, co se děje.

 

„Máte povolení?“ zopakovala žena španělsky.

 

„Já vám nerozumím, co potřebujete?“ ptal se Mirek.

 

„Vy… mít… papír… jít dolů.“ koktala žena s papíry v rukou.

 

„Já potřebuji povolení na cestu do kaňonu?“ ptal se Mirek překvapeně.

 

„Ano.“ oddychla si strážkyně stezky.

 

Žena měla na sobě zelenou mikinu se znakem nějaké organizace. I její auto bylo označené stejným logem. Rozložila na kapotu papíry a ukazovala Mirkovi, které potřebuje. A jemu bloudily hlavou myšlenky na to, jak zákaz obejít.

„Je chvályhodné, že omezujete množství lidí, kteří můžou vstoupit do parku, abyste chránili přírodu a její krásy. Ale vždyť tady dneska nikdo není,“ divil se Mirek.

 

Žena pokrčila rameny.

 

„Já vím, já vím. Pravidla platí pro každého a vždy.“ posmutněl Mirek.

 

Existuje mnoho řešení takového byrokratického problému. Mirek se rozhodl pro řešení podle pravidel. Sednul do auta a vyrazil zpátky do Zahary, aby získal povolení. Papír, který ho opravňoval k jednomu vstupu do údolí, získal celkem rychle. Když se ale vrátil na parkoviště, byla ochránkyně pryč.

 

„Ach jo,“ povzdychnul si. „Kdybych chvíli počkal…“

 

Příkrá stezka přivedla Mirka k potoku Arroyo de Bocaleones. I když… on to nebyl ani tak potok, jako spíš koryto plné kamení, v jehož bludišti se tu a tam objevila kaluž vody. Některé kameny byly tak veliké, že téměř ucpávaly kaňon. A břehy? Žádné tu nebyly. Jen skály vysoké tak, že nebylo vidět na jejich vrchol. Některé z holých stěn byly tolik skloněné, že uzavíraly pohled na nebe. A když člověk narazil na jednu z mnoha obrovských jeskyň, pocítil mohutnost země v plné síle.

 

Mirek šplhal z kamene na kámen a hledal si cestu řečištěm. Každou chvíli se zastavoval a rozhlížel se po vlhkých stěnách, ze kterých rostly malé stromky a kapradí. Občas zaslechl vodu, jak si bublá kdesi hluboko pod balvany. Někdy objevil jezírko tak čisté, jako by tu někdo vylil sklo.

 

Jak Mirek postupoval korytem stále níž, zdálo se, že se kaňon víc a víc zužuje. Co nevidět byl tak úzký, že nebylo možné balvany obcházet, a tak musel lézt po jejich vrcholcích. Když došel do nejužšího místa kaňonu, ze kterého bylo vidět jeho konec, který naznačovaly prudce se svažující stěny porostlé stromy a trávou, jeho putování náhle skončilo. Balvan, na jehož vrcholu se ocitl, byl tak vysoký a tak hladký, že nebylo možné slézt po jeho stěně dolů do písečného řečiště pod ním. Mirek seděl na jeho vrcholu a přemýšlel, jak se dostat dolů, ale nic nevymyslel. Obával se totiž možnosti, že další cesta korytem by mohla být ještě náročnější a v tu chvíli by nebylo cesty zpět. Po sérii marných pokusů najít cestu dolů se otočil a vrátil se kaňonem zpět k parkovišti.

 

Žena byla znovu na svém místě. Mirek otevřel branku a došel k jejímu autu.„Stálo to za to,“ řekl jí s úsměvem. „Ten kaňon je opravdu jedinečný.“ Tušil, že mu nerozumí, a tak se rozloučil a odjel dál do hor v okolí vesničky Grazalema.

 

Z deníku

 

85. den na cestě, pátek. Lije jako z konve. Jedu do infocentra v Grazalemě zjistit počasí. Píšu maily, zálohuju fotky, zjišťuju další trasu. Pršet má až do pondělí.

 

86. den na cestě, sobota. Je jasno! Nikde ani mráček. Vyrážím na horu Reloj (1535 m. n. m.). Cestou potkávám koně, osly a prase. Vrchol je skalnatý, špičatý jako hřbet kozy a hladký. Fouká silný vítr. Parádní výlet. Cestou se myji v potoce. Je osm stupňů nad nulou. Nocuji na Miradoru El Corcho na hranici největšího korkového lesa v Andalusii.

 

87. den na cestě, neděle. Ráno si peru pyžamo a poté odjíždím na Gibraltar. Trasa: Gaucín – San Roque – La Línea

 

Gibraltar

 

Kéž by tu byl i táta, pomyslel si Mirek, když sledoval tetelící se horizont, z něhož mocně vystupovala toužebně očekávaná skála Rock of Gibraltar. V myšlenkách prolétl ty desítky prožitých dní, které ho dělily od domova tam daleko na severu Čech. Usedl za volant, otočil klíčkem v zapalování a pustil si oblíbenou skladbu s názvem Everything Ends. V tu chvíli netušil, jak moc pravdy se v tomto názvu skrývá a kolik té pravdy brzy pozná.