Odpolední slunce se opíralo do mořské hladiny, na jejímž blyštícím se povrchu spaly těžké nákladní lodě. Jeřáby v přístavech stály v pozoru a letadla na přistávací ploše se ani nehnula. Desítky aut bručely v koloně na hranicích a čekaly na odbavení. Mirek seděl na kapotě svého auta a pozoroval ten klimbající život, na který dohlížela skála, jejíž siluetu dobře znal z obrázků. Dokázal jsem to. Můj první cíl je přímo přede mnou. Gibraltar. Kéž by tu byl i táta.

 

El Torcal, 30. 12. 2010, 10 dní před Gibraltarem

 

Mirek se probudil do mlhy jako mlíko. Tak jako včera. Tak jako den před tím. Čekal, že se jednoho dne mlha rozpustí a on bude moct prozkoumat skalní oblast El Torcal nedaleko městečka Antequera. Jenže příroda dál trvala na svém, a tak se Mirek v předvečer konce starého roku vydal dál na jih. Do míst plných pobíhajících psů, rozbitých silnic, zadrátovaných údolí a malých vesniček.

 

El Chorro, 31. 12. 2010, 9 dní před Gibraltarem

Kaňon El Chorro byl jedním z míst, které chtěl Mirek navštívit se svým tátou. Toužil spatřit ten chodníček přilepený na skále. Chtěl se po něm projít a zažít ten pocit, který mívali strážci přehrad, když riskovali své životy, aby si zkrátili cestu. Chtěl se položit na beton a sledovat propast, na jejímž dně se krčí modrá říčka, uvězněná mezi žulovými stěnami tak vysokými, že jsou lákadlem mnoha lezců.

 

Z deníku

 

Cestou do El Chorro jsem viděl tolik volně pobíhajících psů, jako by zrušili útulek. El Chorro je zadrátovaná hippie díra s přehradou a elektrárnou. Všude stojí rozpadající se dodávky, na plotech visí hadry, nepořádek tu je nejen kolem odpadkových košů, které jsou vzácností a dráty elektrického vedení hyzdí poslední zbytky hezkých míst, která tu ještě někde jsou.

 

Vydávám se hledat Camino del Rey. Nechci vidět jen stržený nástup na zavřenou a chátrající stezku. Odbočuji k ústí prvního železničního tunelu. Doufám, že nebude dlouhý. Vlaky tudy určitě jezdí. Klopýtám tmou až k první díře ve skále. Jsem ohromen. Z mostu vidím celou stezku. Další tunel je kratší. Běžím k výklenku, opírám se o zábradlí na mostě a shlížím do průrvy, ve které hučí potok, jež rychle padá do útrob kaňonu. Je to nádhera. Najednou slyším kovové šustění a hvízdání. Není to vlak? Běžím na konec tunelu a stoupám na mez nad kolejemi. Žádný vlak nejel. Ale ten výhled stál za to. Celé údolí jsem měl jako na dlani a stezku na skále jsem viděl celou. Tátovi by se tohle dobrodružství určitě líbilo.

 

Noc u elektrárny s výhledem na El Chorro. Žádný ohňostroj se nekonal. Jen byl slyšet ryk slavících lidí. Den jako každý jiný.

 

Přehrady, 1. 1. 2011, 8 dní před Gibraltarem

 

Okolí vesnice El Chorro se nachází velké přehrady. Mirek se mezi nimi toulal celý den. Bloudil v lesích, hledal místa s krásnými výhledy, aby večer dorazil k jedné z hrází a zde se rozhodl nocovat.

 

Puerto del Viento, 2. 1. 2011, 7 dní před Gibraltarem

 

Ráno si Mirek vypral tričko a ponožky v lavůrku, vyždímal je a rozprostřel na palubovku. Zapnul tupení a vyrazil směr Ronda. Silnice mezi vesnicemi Ardales a El Burgo byla hrbolatá jako valcha, ale dovedla ho na tu správnou do průsmyku Puerto del Viento (1190 m. n. m.). Podvečer byl jako stvořený pro rozjímání vysoko nad silnicí s trávu chroupajícími ovcemi v zádech. Slunce zvolna zapadalo a znovu přišla chvíle na vytažení fotoaparátu. Vítr ustal, ovce šly spát a v romantickém tichu rozlehlého průsmyku bylo slyšet jen cvakání závěrky.

 

Ronda, 3. 1. 2011, 6 dní před Gibraltarem

 

Mirek nasedl na své skládací kolo a projezdil Rondu křížem krážem. Nejvíc ho uchvátilo samotné umístění města. A ten most! Skvostné místo.

Jak už si Mirek dávno zvyknul, během dne se živil sušenkami nebo ovocem či zeleninou, kterou si natrhal nebo vydloubal ze země. Bylo pro něj důležitější to, co během dne mohl vidět, než se zdržovat jídlem. Když ale večer dorazil hladový k autu po nezapomenutelné prohlídce Rondy a okolí a těšil se na jídlo z konzervy, napsal si do deníku toto:

 

Z deníku

 

Dnes jsem poprvé vyhodil konzervu fazolí s klobásou. Nebyla zkažená a já měl hlad, ale když jsem to otevřel, tak mi natáhlo. Vypadalo to a smrdělo hůř než zvratky. Šetřím, kde můžu, ale tohle je moc. Blití jíst nebudu. Naše česká Májka zatím stále vede v soutěži o nejpraktičtější, nejtrvanlivější a nejchutnější konzervu, co si lze vzít na cesty. Po dvou měsících konzumace se z ní sice stala jednotvárná hmota, kterou je nutné vylepšovat kečupem, ale pořád je to snazší vzít si do hor ji než nechutné, těžké a tekuté fazole s klobásou.

 

Zahara de la Sierra, 4. 1. 2011, 5 dní před Gibraltarem

 

Mirek na své cestě viděl už mnoho nejrůzněji postavených silnic. Každý evropský stát má své specifické silnice. V každém státě se samozřejmě najdou výjimky, ale tolik „krásně“ postavených silnic, jako viděl tady ve Španělsku, snad nemají ani v Ghaně. Jednu si dokonce odvážel na karoserii svého auta. Ale tu zatím „nejhezčí“ potkal na cestě do městečka Zahara de la Sierra.

 

Zpočátku ta silnice vypadala přátelsky, hladce a čerstvě. Jako by ji dokončili včera. Jenže po dvou kilometrech skončila půlka asfaltu hluboko pod náspem. Po dalších dvou kilometrech zmizel asfalt v celé šíři vozovky a zbylo jen bahno. Další kusy asfaltu se vlnily a prohýbaly, a protože byl asfalt nový, hluboké propadliny nebyly vidět. Vypadalo to, jako kdyby někdo položil krásnou, černou, saténovou stuhu na rozbahněné pole. Stavbyvedoucí asi nedochodil ani pomocnou školu. Zdálo se, že finance hýbou nejen světem, ale i asfaltem.

Nic ale nemohlo pokazit příjemnou prohlídku půvabného městečka nad stejnojmennou přehradou. Slunce svítilo, uličky byly prázdné a z hradu bylo vidět na kilometry daleko. A pak ta nezapomenutelná silueta města, když zapadlo slunce a rozzářily se hvězdy...

Pokračování příště.