Mirek byl na cestě už více než dva měsíce. Za tu dobu viděl mnoho zajímavých míst a zažil tolik, co už dlouho ne. Navštívil třeba španělský klášter Montserrat, prochodil městečko Altea, probloudil přírodní rezervaci Sierra Espuña, vykoupal se v mrazivém prosincovém moři a sbíral pomeranče v opuštěných sadech. V živé paměti měl i celou cestu Francií, ale zdálo se mu, jako by se to stalo už před rokem. Dva měsíce svobody se ale nezapomínají. A když stanul na prahu toho třetího, rozhodl se, že prozkoumá pohoří Sierra Nevada na samém jihu Španělska.

Mirek se probudil do vlahého rána u pláže nedaleko Cabo de Gata. Moře šumělo, ptáci zpívali a slunce hřálo. Jen těžko se dalo uvěřit číslovce v kalendáři, která naznačovala, že už je polovina prosince.

Mirek seděl na dřevěném plotě, listoval mapou a přemýšlel, kam se vydá. Toužil ztratit se mezi velikány pohoří Sierra Nevada, ale bál se, že není dostatečně připravený na silné mrazy a závěje sněhu. Tušil, že nebude příjemné koupat se v promrzlých potocích nebo hledat zaváté stezky. Ale touha po výhledech a dobrodružství byla silnější.

Svléknul si tričko, na stolek postavil zrcátko a do ruky vzal nůžky. Když se chladné ostří nůžek blížilo ke spánku, zarazil se a zaváhal.

Mám? Budu vypadat jako blázen. Určitě to nebude pěkný. Ale dyť tam nikoho nepotkám. Hory budou touhle dobou určitě pustý. A beztak budu mít na hlavě pořád čepici. Pořádně by to bolelo, kdybych si myl hlavu v ledové vodě z potoků. A když nebudu mít vlasy, nebude co mýt. Ostříhám to. Vždyť mi vlasy zase rychle dorostou. Aspoň budu mít v horách klid.

Mirek strávil stříháním své hlavy dvě hodiny. Pohled na oškubanou hlavu z čela nevypadal zas tak hrozně. Bylo však jisté, že v místech, kam si Mirek neviděl, vypadala jeho hlava jako srst rozetového morčete, které se popralo s jezevcem.

Mirkovy představy, že v horách nikoho nepotká, vzaly rychle za své. Hned první den, kdy stoupal na vrchol Chullo, potkal v průsmyku Puerto de la Ragua německy mluvícího údržbáře, který připravoval chatu na nějakou akci. Druhý den dorazil do městečka Trevélez, kde ho milí Angličani z infocentra pozvali na předvánoční koncert do kostela. A v kostele si čepici sundat musel. V den svých šestadvacátých narozenin minul vesničku Almegíjar a potkal dva Čechy, kteří žili v kamenné chatrči bez elektřiny. Pozvali ho na čaj. A když na Štědrý den vylezl na Cerro del Trevenque (2083 m. n. m.), potkal pod vrcholem pár, který prý nahoru leze každý rok o Vánocích.

Z deníku cestovatele

Den 71., 24. 12. 2010, pátek, 12 224 kilometrů

V noci jsem musel přeparkovat. Vítr házel autem tak, že jsem myslel, že ho převrátí. Ráno v závětří za zatáčkou u městečka Lanjarón bylo klidné.

Přejezd do vesnice La Zubia. Mlha tak hustá, že je vidět maximálně na dvacet metrů.

Z osady Cumbres Verdes vyrážím na Cerro del Trevenque. Mlha se trhá u Puente de los siete ojos. Cesta je široká, míjí mě auta a cyklisté. Je jasno a teplo. Obnažené svahy u cesty rozmrzají. Z rampouchů kape voda a kamínky létají do všech stran. Od zavřené chaty, kam mířili všichni cyklisté, stoupám do průsmyku Collado de Martín. Sněhu přibývá. Nabírám vodu z potoku. Brodím se po kolena ve sněhu a hledám cestu mezi skalami. Zasněžený hřeben mě přivádí pod vrchol. Po stranách propasti, cesta nikde. Nalézám lehce zaváté stopy po nedávném návštěvníkovi. Dovedou mě až na vrchol. Je překrásně. Slunce svítí, sníh se blyští, vítr nefouká, v údolích se válí mlha. Vyhlídka mě dojímá. Přesně tohle jsem hledal pod stromečkem. Běžím do údolí. Skáču po kamenech, topím se v závějích. Neustále se otáčím a sleduju vrchol hory. Sníh pomalu mizí. Minou mě dva turisté s hůlkami. Prý sem chodí každý rok o Vánocích.

Noc je jasná a mrazivá. Konečně neprší! Fotím dokud cítím prsty.

Kaňon Los Cahorros

Mirek spal až do pozdního rána. Noční bouře a únava z posledních výletů mu daly zabrat. Když otevřel oči, sluneční paprsky už pochodovaly po zapařených oknech. Stáhnul boční okénko, vystrčil hlavu za auta a nadýchnul se voňavého rána. Musel se pousmát. Není hezčího rána než toho, které prožijete v přírodě, pomyslel si.

Slunce ho vytáhlo z auta tak rychle, že si zapomněl vyčistit zuby a už byl na stezce, která ho vedla do útrob kaňonu Los Cahorros. Cesta se klikatila po vysušených svazích a prudce klesala k potoku, který šuměl v dáli. Čím blíže a hlouběji se ocital, tím bylo šumění intenzivnější, až se změnilo v hukot, který vydává snad jen proudové letadlo. Potok už nebyl potokem, ale rozbouřenou řekou, která si hledala cestu úzkou průrvou ve skále. Nad ohlušujícím vodopádem, který sprchoval stezku, se houpal lanový most.

Ufff, tak tohle bude drsný, pomyslel si Mirek, když vkročil na most. Mokré lano klouzalo, stejně jako občasná dřevěná prkénka. Proudy vody bušily do balvanů pod mostem a nové a nové vlny těžké mlhy olizovaly černé stěny skal. Mirkovy kroky hledaly stabilitu na uzlech, ale jejich hledání znesnadňovala mokrá tvář, kterou se neodvažoval otřít. Konec mostu už se blížil, když tu náhle monotónní hukot vody proříznul ostrý hvizd odkudsi shůry. Mirek se prudce otočil a jeho ruce ještě více sevřely provlhlá lana. Kdosi seděl vysoko na skále nad vodopádem a mával na někoho u řeky. Mirkovy oči sklouznuly tím směrem, když tu uviděl, kudy stezka pokračuje. Od konce mostu vedlo několik schodů. Ty stoupaly k chodníku, který se krčil po skalními převisy.

Lanový most nechal Mirek za sebou a postavil se na začátek chodníku pod skalní stěnou. „Tam se nevejdu, ani kdybych se plazil po břiše,“ přemýšlel nahlas. „Copak se chodí po dně řeky? Znamená to, že v zimě je kaňon nepřístupný, protože je plný vody? Někdo tam vzadu být musí, tak jak se tam dostal? Že by z druhé strany?“

Mirek se ohlédnul tam, kde před chvílí spatřil hvízdající postavu, ale nikdo tam už neseděl. Náhle se dvacet metrů od vodopádu objevila postava nalepená na stěnu, jejíž hlava čněla nad hladinou, ale nohy cupitaly po chodníku u dna.

Ahááá, podivil se Mirek. Oni tu jsou chyty! Jeho oči začaly pročesávat oslizlou stěnu a našly drobné chromové kliky, zatlučené do skály. Tak takhle to funguje! Člověk se zakloní, nakročí do chodníku a chytí se kliky. A takhle v záklonu přeručkuje až tam, kde je chodník dost široký na to, aby mohl jít normálně.

Když turista doručkoval k Mirkovi, pozdravili se a Mirek nastoupil na chodník. Chyty nevypadaly z nejpevnějších, ale fungovaly perfektně. Jen některé byly tak daleko od sebe, že bylo nutné přímo objímat stěnu, bradou brousit po kameni a rukou mávat nahoru a dolů, jen aby člověk mohl jít dál. Hukot se uklidnil, ale na hladině řeky bylo vidět, jak silný proud ševelí pod chodníkem. Stačila jediná chybička, jediný špatně držící chyt a Mirek by skončil v ledové řece, která by ho nemilosrdně dotáhla k vodopádu, ze kterého není úniku.

Cesta kaňonem Los Cahorros byla jedním z nejdobrodružnějších výletů, které mohl bez lan a helmy zažít. Čím blíže byl jeho ústí, tím širší chodník lemoval stěnu až dorazil do údolí, kde se na křižovatce stezek rozhodl, že vystoupá nad kaňon, aby si ho prohlédl i z ptačí perspektivy. Když se pak posadil na skálu vysoko nad řekou, která odsud ani nebyla vidět, mraky zatáhly oblohu a do ticha se neslo jen křupání sucharů. Byl první svátek vánoční a bylo mu krásně.