První noc v autě je kouzelná a nepříjemná zároveň. Každodenní rutiny všedního života v bytě se během minuty do nejmenších detailů kompletně změní. A právě tahle změna způsobuje šrámy, neustálé hledání a celkovou nepohodu, která se projevuje nervozitou a pochybami. Člověk se pořád o něco bouchá, pořád hledá a přemýšlí, kam co dal a zjišťuje, na co všechno zapomněl. Pročesává přepravky s čelovkou, hledá nabíječku na kameru nebo přemýšlí, kam si schoval sirky. Musí si určit, kam bude dávat špinavé prádlo, kde bude mít své stálé místo deník nebo kam dát věci, které bude používat jen občas nebo naopak denně. Proto je dobré připravit se na první noc ještě za světla. Kouzlo přichází tehdy, kdy si člověk uvědomí, že skočil po hlavě do snu, jehož životodárnou tekutinou je svoboda, která čiší z každého pohybu, myšlenky či akce. Stačí jen sednout za volant, upíjet vodu, přikusovat sušenku a sledovat svištící světla, která lítají po dálnici sem a tam. Stačí mít ložnici v kufru, bicykl na sedadle a v srdci touhu poznávat.

První noc ve vězení je kouzelná a nepříjemná zároveň. Každodenní návyky všedního života na cestách se během minuty do nejmenších detailů kompletně změní. A právě tahle změna způsobuje šrámy na duši, pochyby a úleky, které se míchají s nervózním očekáváním a touhou probudit se, až bude všemu konec. Člověk neustále přemýšlí a rekapituluje, aby se neustále vracel k jednomu a stále stejnému závěru: jsem v base a nemám nic. Ani příkazy neumožní uším na chvíli si odpočinout, a tak permanentně bedlivě naslouchají, co se děje za těžkými ocelovými dveřmi. Kouzlo přichází tehdy, kdy se člověk unaven posadí na podlahu, opře se o jednu ze čtyř studených zdí a začne myslet na siluety hor, které se mu zrcadlí na popraskané podlaze cely. Uvědomí si, jak křehké a mocné je slovo svoboda a to všechno, co se za ním skrývá. Vzpomene na ty, kteří o svobodu přišli, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně a postupně ho přikryje teplá deka snů, která ho ukolébá melodií, že na tom není ještě tak špatně, aby nemohlo být hůř.

Jablonec nad Nisou, 15. října 2010, 3 měsíce před Gibraltarem

Kapky deště bubnují na parapet. Šum mokré tmy občas proříznou světla uhánějících aut. V pokoji za pootevřeným oknem se zvuky temné noci mísí s tichem péřového polštáře. Dvě oči mrkají ke stropu morseovku bdících snů. Jsou tři hodiny ráno.

Až k ránu Mirek na chvíli usnul. Přesto se probudil do tmy prázdného bytu. Se všemi se rozloučil už včera a dneska měl za úkol vstát, naházet do auta poslední zbytky věcí, otočit klíčkem v zapalování a vyjet. Nic složitého, že? Ale nakonec to byl jeden z nejtěžších úkolů, které ho na začátku cesty čekaly.

Sednul si na posteli a rozhlídnul se po pokoji. Poslední hromádky věcí, připravené naskákat do auta, se krčily u skříně. Mapy ležely na stole, otevřené tam, kde je v noci nechal. Vodopád myšlenek mu proudil hlavou a přinášel stále nové otázky. Přestával si na ně odpovídat. Zapomene-li něco, bude muset improvizovat.

Když ráno projelo bránou hektického ruchu maloměsta, ocitl se Mirek ve vzduchoprázdnu posledních kroků před odjezdem. Usedl za volant, kouknul se do oken bytu a pak na volant. V hlavě se mu rozpoutala bouře představ a všech možný důsledků.

Co se toděje? Netěšil jsem se snad na tenhle den poslední dva roky? Vždyť si konečně můžu říct, že jsem to já, kdo řídí můj život. Dělám chybu, že jsem nepokračoval ve studiu? Nebo je chybou to, že opouštím Janičku? Tu neuvěřitelně úžasnou, chytrou, pohodovou a krásnou holku? Už jsme spolu více než tři roky. To nejde jen tak smazat. Kdybych zůstal, mohli jsme spolu začít opravdu žít. Umím se vzdát svých snů? Neumím. Překonáme to dlouhé odloučení? Netuším. Ale přál bych si to. Mám po vejšce. Měl jsem začít pracovat? Ani náhodou. Nebrigádničil jsem od střední školy jen proto, abych se hned utopil v pracovním procesu. Tak proč mám obavy z dnešního kroku? Vždyť jsem ho plánoval dva roky. Ale není to tak správně? Přeci ze všeho, na čem nám opravdu záleží, bychom měli mít alespoň trošku obavy. Znamená to, že to bereme opravdu vážně. Že to máme pevně ve svých rukou a je jen na nás, jak s tím naložíme. Odteď za všechny své činy platím sám. Už mi žádný učitel, rodič nebo zaměstnavatel nebude říkat, kam mám jít nebo co mám dělat. Takže teď vezmu ten klíč, strčím ho do zapalování, nastartuji motor, pustím hudbu a vyjedu. Všem jsem řekl, že budu asi dva roky pryč. Ať se stane, co stát se má.

Během prvních kilometrů držel volant pevně, jako by se bál, že mu ten sen, který právě začal, najednou proteče mezi prsty. Hudba hrála naplno, topení hřálo do nohou a stěrače neúnavně stíraly potoky vody, která s železnou pravidelností dopadala na čelní sklo jeho auta. Na každé křižovatce se ohlížel do své ložnice, napěchované věcmi.

Když dojel na česko-německé hranice, vzal naposledy do rukou telefon a vytočil číslo, které mu vždycky otevřelo dveře do ráje.

„Ahoj lásko, už jsem na hranicích. Chtěl jsem tě jen naposledy slyšet.“
„To jsi hodný, ale já mám teď hodinu. Brzy ti napíšu zprávu, jo?“
„Aha, tak to jo. Miluju tě.“
„Já tebe taky. Buď na sebe opatrný.“

Vždyť o nic nejde, budeme se slýchat a vídat na internetu. V dnešní době můžeme být v kontaktu třeba každý den. Musím jen přestat myslet na to loučení. Ale jak? Prožil jsem s ní ty nejúžasnější roky svého života. Tak proč ji opouštím? Ne, nesmím na to už myslet. Vždyť se nic neděje. Za rok nebo za dva se zase uvidíme. Když se chodilo na vojnu, nevídaly se páry ještě déle. Teď prostě pojedu a uvidíme.

Mirek se se svým autem rozletěl po německých dálnicích a s každým kilometrem se usmíval víc a víc. K večeru zastavil na odpočívadle Reinhardshain nedaleko Kolína nad Rýnem. Čekala ho první noc. První noc na neuvěřitelné cestě plné dobrodružství.

Usnul, jako když ho do vody hodí. Monotónní zvuk uhánějících kamionů a bubnující kapky deště zpívaly jedinečnou ukolébavku, plnou radosti z očekávaného, blízkosti přírody a čistoty myšlenek. Neměl sprchu, ale měl vodu v kanystrech. Neměl sporák, ale jen benzínový vařič. Neměl spižírnu, ale jen přepravku s jídlem. Neměl postel, ale jen karimatku a spacák. Neměl záchod, ale jen toaleťák. Neměl televizi, ale jen knížky a rádio. A to všechno se vešlo do malého auta. Právě ta jednoduchost života v autě a v přírodě ho přikryla jako teplá deka. Jeho nový život právě začal.