Na Gibraltar jsem v lednu roku 2011 přijel obdivovat útes s výhledem na Afriku, volně žijící opice a pozůstatky dob válečných. Tehdy jsem byl na cestě už více než tři měsíce. Užíval jsem si samotu, život v přírodě a čirou svobodu pohybu po cestách i necestách celé Evropy. Vzpomínal jsem na Paříž, na mé cesty s tátou i na svoji přítelkyni Janu. Byl jsem šťastný za své rozhodnutí nejít hned po škole do práce. Měl jsem po krk života s jednou nohou v zaměstnání a druhou nohou ve škole. Studentská léta utekla a já je strávil v práci nebo na přednášce. Gibraltar byl pomyslným vrcholem mé cesty Evropou. Cíl cesty byl ale v nedohlednu. Ani jsem ho nechtěl znát. Chtěl jsem proplouvat mořem zajímavých míst jako tulák po hvězdách. A snad bych snil dodnes, kdyby jedné chladné noci nezabouchala gibraltarská policie na moje auto, nezatkla mě a já nebyl obviněn z držení a importování útočných zbraní na Gibraltar. Byl jsem sám na cestách, ale barevná fotografie mého života se změnila v černobílý cár papíru.

Soudný den

Prudká rána vytrhla Mirka ze spánku. Škubnul sebou a jeho oči se zabodly do těžkých kovových dveří cely.

„Vstávejte!“ zařval kdosi zpoza dveří. „Snídaně!“

Mirek přiskočil ke dveřím a vzal do ruky papírový tácek, který mu kdosi prostrčil špehýrkou.

„Děkuju.“ řekl Mirek polekaně a vrátil se na kavalec.

Studený umělý hamburger z plastové vaničky se krčil na papírovém tácku a Mirek si vzpomněl na přepravky paštik a sucharů ve svém autě.

Po chvíli dveře znovu zarachotily a neznámý hlas Mirkovi oznámil, že co nevidět bude odvezen k soudu. Mirkovi okamžitě projela hlavou myšlenka na projev, který tak pečlivě vymýšlel půl noci. Doufal, že soudci vysvětlí, že není žádný zločinec a že pepřovou zbraň a pepřový sprej měl u sebe jen pro svoji obranu. Věřil, že soudce pochopí, že Mirkova rodina má o něho strach a že neměl v úmyslu komukoliv ublížit. Myslel si, že soudce přesvědčí, aby mu uložil jen pokutu, která by sice ukončila jeho cestu, ale také by ho vrátila zpět do svobodného života. Ten den ale všechno proběhlo úplně jinak.

S pouty na rukou a s nohama v botách vykročil Mirek na dvůr, který za denního světla ještě neviděl. I tak poznal vysoký oblouk průjezdu do dvora, kde mu prohledávali auto a vzrostlé palmy, které tiše ševelily s rytmem vánku zimního rána. Ostré slunce vykrojilo do dlažby bílý čtverec, ve kterém stála ještě bělejší dodávka s otevřenými zadními dveřmi. Další dva kroky Mirkovi odhalily, s kým se během několika vteřin seznámí.

Na pravé lavici v autě seděl vyhublý mladík s ježatými vlasy a propadlýma očima. Triko mu bylo velké stejně jako béžové kalhoty. Snad by se ani nemusel snažit a pouta by si přetáhl přes ruce, pomyslel si Mirek. Přímo proti němu rozplácle seděl malý děda bez vlasů ve špinavém pruhovaném triku a zažloutlých kalhotách. Nepřítomně koukal na kluka a cosi přežvykoval.

Když za Mirkem zapadly plechové dveře vozu, usednul vedle mlaskajícího dědy, který se potil a funěl jako parní lokomotiva. Pohublý kluk sledoval špičky svých bot a zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí. Náhle zvedl oči a podíval se na Mirka.

„Ahoj, já jsem Jesus.“ prohodil španělskou angličtinou.

„Já jsem Mirek.“ řekl Mirek, podíval se na svá pouta a ruku mu nepodal.

Auto se rozskákalo po dlažbě. Za omřížovanými okny ubíhala ulice, která se neustále měnila. Chvíli byla plná lidí, jindy plná aut. Chvíli ji z obou stran lemovaly šedivé domy, jindy se na jedné straně ukázalo moře a trocha zeleně. Chvíli se klikatila, stoupala a klesala, jindy byla rovná jako pravítko.

Mirek se zájmem sledoval všední život na Gibraltaru. Za antonem se vzdaloval pán v obleku a s aktovkou, máma s kočárkem u otevřeného taxíku, babička o holi s taškou na kolečkách, turisté s batohy a mapami v rukách. Mirek si připadal, jako by do těch míst vůbec nepatřil. Jako by byl součástí nějakého neviditelného světa, jehož obyvatelé se přijeli podívat na to, jak se žije na Gibraltaru. Jako by ten anton nikdo neviděl. Jako by ta srdce, která tloukla v bílé plechové kleci, neexistovala. Jen ta zamčená srdce mohla vědět, jaké to je být vyloučený. Být odpadem společnosti. Být něčím, čeho se pán s aktovkou, máma s kočárkem nebo babička s holí musí bát.

Když zastavili před budovou soudu, už nebyli neviditelní. Pouta na rukách, mříže na oknech a uniformy policistů zajímali kolemjdoucí víc než červení panáčci na semaforech nebo tyče značek, trčící z obrubníků. Když se jim Mirek podíval do očí, neuhnuli pohledem. Mirek raději ano. A tak sklopil hlavu, překročil práh a vstoupil do tmy soudní budovy, následován mlaskajícím dědou, Jesusem a třemi policisty.

Policisté byli všude. Jeden čekal ve stínu za dveřmi, druhý vzal Mirka za pouta a další tři lemovali chodbu, která vedla k vlhké cele v přízemí soudní budovy. Špinavou prosklenou střechou dopadaly na stěny žluté paprsky světla, které odkrývaly nánosy špíny.

Jeden z policistů otevřel mříže a popostřil Mirka do oslizlé cely s orosenou mísou v rohu. Stěny byly pokryté zaschlými plivanci, zem klouzala a chromovaná mísa čpěla jako otevřený septik. Mirek se rychle otočil k mřížím, kterými už procházeli Jesus i mlaskající děda. Hned jak mříže zaklaply, prostrčil děda ruce skrz a dožadoval se cigarety od dozorce. Ten mu ji blahosklonně zapálil, děda se požitkářsky opřel o mokrou zeď, obouruč pokuřoval a Jesus to nervózně sledoval.

„Dali byste mi taky jednu?" po chvíli zaprosil Jesus a jeho pouta zacinkala o mříže.

Dozorci se ušklíbli, dali Jesusovi zapálenou cigaretu a dál pokračovali v konverzaci.

Malá cela se postupem dopoledne začínala plnit dalšími vězni. Někteří přicházeli, jako by tu byli doma, jiní ani nedutali a čekali s hlavou sklopenou, další těkali očima a hlídali, odkud by mohla přijít rána. Jeden z vězňů stál v rohu jako socha a nereagoval vůbec na nic. Když za ním přišel právník, který si přidržoval kapesník u úst, a chtěl se s ním dohodnout na dalším postupu u soudu, vězeň ani nemrknul a dál sledoval špinavou zem. Ostatní jen kroutili hlavou, ale nic neříkali. Věděli, že každá legrace či pošťouchnutí by mohlo znamenat bitvu a do té se nikomu nechtělo. Asi za půl hodiny přišel další právník, ale socha se ani nepohnula. Když za další hodinu přišla advokátka v sukni a s blonďatým drdolem, celou to zašumělo a socha zvedla oči. Za dvě minuty ho s povzbuzováním ostatních vězňů odvedli stranou a každý mohl vidět, jak se spolu advokátka a socha baví.

Minuty se vlekly, ale stále bylo co sledovat. Pokaždé, když zazvonil telefon, jeden z dozorců ho zvedl a během chvíle vedli dalšího vězně do schodů. Odvedli i Jesuse, který se po návratu do cely svěřil všem ostatním s pokrčenými rameny:

„Na pokutu nemám, tak si jdu sednout. No co, dyť je to jen sedm měsíců. “ ušklíbnul se Jesus.

„A za co jsi tady? “ zeptal se Mirek.

Jesus se domácky opřel o zeď, dlouze si Mirka prohlédnul, mrknul do chodby, pak na svoje pouta a suše prohodil:

„Měl jsem u sebe nějakou trávu. “

Po třech hodinách čekání zazvonil telefon, dozorce zavolal Mirkovo jméno, mříže se otevřely a cela i chodby se ponořily do podvodního ticha. Neslyšel nic. Jen tlukot vlastního srdce a dunění vlastních kroků.