Byl konec září roku 2008. V malém pokojíku pod zkosenou střechou se krčilo drobounké umyvadlo, stolek s jednou židlí a železná postel, na které ležel mladý kluk a sledoval, jak na střešním okně přibývá dešťových kapek. Jeho oči náhle sklouzly na bílé dveře, kterými už tolikrát vyšel na špinavou chodbu, aby seběhnul do přízemí a vyrazil do ulic Paříže. Viděl už tolik slavných míst tohoto velkoměsta. Ale jedno z nich mu stále unikalo, ať hledal, jak hledal.

Paříž, začátek září 2008

„Máš v tom svým novým bejváku vůbec na čem spát?“ zeptal se Míra.

„Mě by nikdy nenapadlo, že budu umět projít peklem sháňky bytu, vyřizování pojištění na bydlení, zakládání bankovního účtu, převodu nájmu a plateb za služby ve francouzštině. Takže nemám, protože jsem čekal, že skončím v nějakém internátu nebo na koleji. Ale to se nestalo a já mám svůj vlastní byt.“ řekl pyšně Slávek.

„Já bych to bytem nenazval.“ ušklíbnul se Míra.

„Musím uznat, že jsem menší byt ještě nikdy neviděl, ale i tak jsem šťastný. Já víc nepotřebuju.“ usmál se Slávek.

„Jasný. Ale i tak je to trochu extrém. Vždyť ten tvůj byt je velký asi jako průměrná koupelna!“ smál se Míra. „V sobotu musím do kanceláře, tak ti tam do pondělí nechám peřinu a prostěradlo, abys nemusel spát pod ručníkem. V pondělí se v práci nestavím. Musím do školy.“ řekl Míra a zamknul dveře České centrály cestovního ruchu.

Slávka čekala druhá noc ve svém novém bytě. Když za ním zapadly těžké kované dveře, vystoupal po dřevěných rozvrzaných schodech, které lemovaly flekaté stěny a rozpadající se zábradlí. S každým patrem se stupňovala síla zápachu, který se držel v chodbě pod střechou, kde se dalo větrat jen malým okýnkem na společném záchodě pro celé podkroví s desítkou bytů.

Odemkl špatně těsnící dveře svého bytu, položil klíče na poličku vedle umyvadla a naklonil se přes postel, aby otevřel střešní okno. Oranžový podvečer přikryl šedivé střechy domů a v dálce se zablesklo. Hluk ulice na chvíli utichnul a lesem komínů se roznesl tiše dunící hrom.

Ještě je brzy, abych tady zůstával, pomyslel si Slávek. Vždyť je tak krásný večer. Můžu se na chvilku projít. Beztak je tu hrozný smrad. Můj soused asi vaří česnek. Koupím si bagetu k večeři a projdu se k Louvru. Moc rád bych našel to místo, kde poklekne Tom Hanks v poslední scéně filmu Šifra mistra Leonarda.

S mapou v kapse vyrazil po Rue de Richelieu ke královskému paláci. Pak přešel ulici Rivoli a ocitl se na náměstí Carrousel, které hlídá známá prosklená pyramida. Křižoval náměstí sem a tam, prohledával nedaleký park, ale prosklenou střechu, která je vlastně obrácenou pyramidou, nenašel. A tak se vrátil do bytu, zapnul notebook a pustil si Šifru. Doufal, že slavné místo přeci jen najde.

O dva dny později

„Čau Míro?! Co tady děláš? Vždyť jsi říkal, že dneska musíš do školy.“ divil se Slávek, když uviděl stát svého kolegu ve dveřích s velkou taškou na rameni.

„Nesu ti to povlečení.“ smál se Míra.

„A čemu se furt směješ?“ ptal se Slávek.

„Tomu nebudeš věřit, co se stalo.“ řekl Míra a sednul si k počítači. „V sobotu jsem připravil všechny letáky na akci na výstavišti do krabic ve dvoře. Pospíchal jsem, a tak jsem tašku s peřinou nechal za vraty do dvora spolu s letáky. Byla zabalená a pod střechou. Jenže v noci se do dvora dostali nějací bezdomovci a ustlali si na peřině i na letácích. Letáky jsem vzal nové ze sklepa, ale ta peřina si užila svoje. Bezdomovce vyhnal až údržbář, který přišel v neděli brzy ráno něco opravit.“ řekl Míra.

„Takže ta peřina je zničená?“ řekl Slávek.

„Nechtěl bys vidět, jak vypadala. Prý to byl kluk s holkou. A špinaví jak čuňata. I tak jsem ji vzal domů a teď už se potřetí pere. Přinesu ti ji, až uschne a můžeš si ji nechat. Já už ji nechci.“ oklepal se Míra.

„Hm. To je paráda.“ povzdechl si Slávek. „No nic. Pod prostěradlem by mi byla zima, v bundě spát nechci, tak to budu muset přežít.“

„Dobrá. Zítra ji máš tady.“ smál se Míra.

O týden později

„Tak jak se spí pod tou peřinou plnou příběhů?“ ptal se Míra.

„Skvěle. Parádně hřeje. Nepřekvapuje mě, že se těm bezdomovcům tak líbila. Divím se, že ji neukradli.“ řekl Slávek.

„Pojedeš s námi zítra na velvyslanectví? Bude tam nějaký banket s předáváním ocenění ani nevím za co. My tam jít musíme a vezmeme tě s sebou, kdybys chtěl.“ řekl Míra.

„Proč ne? Aspoň poznám našeho velvyslance v Paříži.“ řekl Slávek.

Odpolední banket byl v plném proudu. Ženy v šatech a muži v oblecích korzovali kolem plných stolů. Na zahradě se pokuřovalo, na balkónech se debatovalo a každý držel v ruce sklenku šampaňského.

„Promiňte, vidím, že máte fotoaparát. Mohl byste nás vyfotit?“ ozvalo se za Slávkem.

Slávek se prudce otočil a v tu chvíli mu zaskočila sýrová roláda. Na rameno mu klepal sám velvyslanec.

„Omlouvám se,“ vyhrknul ze sebe Slávek s uslzenýma očima, „určitě, to není problém.“

„Jste v pořádku?“ řekl velvyslanec.

„Nic mi není. Děkuji. Jak si přejete tu fotku?“

Když Slávek odešel z budovy českého velvyslanectví v Paříži, byla už tma. Protože neměl mapu, rozhodl se, že půjde podél Seiny až k Louvru a odtud známou Rue de Richelieu až domů. Eiffelovka zářila jasně modrou barvou a odrážela se v tiše plynoucí řece, která jakoby uspávala ruch na Quai Branly. U metra Invalides ho uhranul pohled na zářící špičku Église du Dôme a z Pont de la Concorde obdivoval osvícený Obelisque de Luxor.

Náhle si znovu vzpomněl na finální scénu z filmu Šifra mistra Leonarda. Pod temným kabátem noci prošel Jardin des Tuileries a oči mu bloudily po sebemenších náznacích prosklené zářící plochy. Ale marně. Na Place du Carrousel se zastavil a z dáli sledoval svítící pyramidu.

„Někde tady to musí být. Vždyť vím, že ta prosklená plocha existuje. V muzeu jsem už byl a ta obrácená pyramida tam opravdu je.“ mumlal si pro sebe Slávek. „Tom Hanks k ní bez problémů přichází, stoupne na ni a začíná se modlit. Tak jak to, že ji nemůžu najít? Byl to trik? A co kdyby… To by mohlo být ono! Jasně. Zbývá jediné místo, kam jsem se ještě nepodíval!“

Slávek se rozhlédnul po náměstí. Nikde žádný policajt nebo hlídač. Přeběhnul silnici, přeskočil živý plot a skrčil se do křoví. Jestli to není tady, tak už nikde, pomyslel si. Skrčený se pomalu prodíral řadami živého plotu. Nechtěl si roztrhat jediný oblek.

„Uff, tak tenhle nepřeskočím.“ zanaříkal nahlas u metrového plotu. „Někdo by mě mohl vidět.“ Najednou zmerčil díru a rychle se jí prodral, když tu mu náhle zaskočil údiv v krku.

„To je ono!“ šeptal si pro sebe. „To je ta plocha!“

Stále skrčený se nahnul nad svítící sklo a zahlédl špičku pyramidy v chodbách Louvru. Sednul si na kamennou zídku a opatrně vykouknul nad pravidelně zastřižené keře. Nikde nikdo. Znovu se podíval do chodeb pod obrácenou pyramidou a rychle sebou škubnul. Uviděl hlídače, jak se klidně prochází po opuštěných chodbách muzea.

Udělám fotku a radši odsud vypadnu, pomyslel si Slávek. Důležitý je, že jsem to našel. Tom Hanks se sem určitě takhle neprodíral. Asi mu postavili chodníček přes živé ploty.

Ten večer znovu ulehnul spokojený pod svoji starou, vypranou a bezdomovci otestovanou peřinu. Byl konec září roku 2008 a Slávka čekaly ještě plné dva měsíce života v Paříži. Podíval se na svůj fotografický úlovek, a i když věděl, že ta fotka není dokonalá, radoval se z ní, protože jen on věděl, jak dlouho na ni čekal.