uvodni obrazek

Rád si čas od času sednu a vzpomínám, jaké náhody mě dovedly na místo v životě, kde právě teď jsem. Myslím na vteřiny, které mohly proběhnout úplně jinak. Fascinují mě cesty náhod, které více či méně ovlivňujeme svým chováním. I kdybych už nikdy nemohl cestovat s batohem na zádech, o cesty náhod, které se zapsaly do mého srdce, už nepřijdu. Jednu z těch klikatějších cest jsem vyšlapal v roce 2007. Vydejte se na ni se mnou v dalším článku cyklu Sám na cestách aneb fotografie mého života.

Ze Švédska do Ameriky

Mirek seděl za recepcí hotelového fitness centra a čekal na hosty, až se vzbudí a přijdou se vykoupat do bazénu. Byla sobota posledního březnového víkendu roku 2007 a v celé Praze bylo mrtvo stejně jako v hotelu, kde už čtvrtým rokem pracoval, aby si vydělal nějaké koruny na cesty po světě. Jaro bylo v plném proudu, všechny zkoušky měl splněny, a tak si hrál s mobilem, když tu mu přišla zpráva od kamarádky ze základní školy. Neviděli se už sedm let, a tak byl překvapen, že mu píše:

„Ahoj Míro, jak se máš? Dlouho jsme se neviděli, tak mě napadlo, jestli bys neměl chuť se někde sejít a pokecat? Já studuju zdrávku v Liberci, ale bydlím stále v Jablonci. Kdybys měl někdy čas, tak se ozvi. Měj se, Žaneta.“

Mirek se s Žanetou několikrát setkal v atmosféře příjemných vzpomínek na léta strávená na základní škole. Povídali si dlouhé hodiny a nevěděli, kdy skončit. Každý učitel i spolužák přispěl do veselého vzpomínání a každý výlet znamenal hodiny a hodiny smíchu.

Jednou Žaneta navrhla, aby s ní jel Mirek na školní výlet do Švédska. Mirek zprvu váhal, protože nikoho z Žanetiny školy neznal a v navazování nových přátelství nikdy nepatřil mezi přeborníky. Přesto nakonec souhlasil už jen proto, že severské země ho vždycky lákaly a celý týden cestování měl strávit s upovídanou Žanetou a jejími dvěma kamarádkami.

Tři dny před odjezdem Žaneta zavolala, že jí doktor nedoporučuje odcestovat z vážných zdravotních důvodů. Mirek se vyděsil. Ptal se, co jí je a proč nemůže jet. Žaneta jen posmutněle mlžila a neustále opakovala: „Jeď sám. Zuzka a Petra jsou v pohodě. A taky tam nebudou nikoho znát. Uvidíš, že to bude fajn.“

A tak se Mirek sbalil, přijel k autobusu, který už se plnil budoucími zdravotními sestřičkami a přál si být neviditelný. Ploužil se uličkou, kterou obklopovaly štěbetající holky, a hledal svoje sedadlo. Na něm už seděla Zuzka a zpoza sedadla vykoukla Petra.

„Ahoj, já jsem Zuzka. Chceš k okýnku nebo do uličky?“

„Ahoj. Já jsem Míra. Mě je to jedno. Sedni si, kam chceš.“ snažil se o přátelský tón Mirek.

„To je hrůza, že Žaneta nemůže jet, co?“ strčila hlavu mezi sedadla Petra.

„To mi povídej.“ uznal zkroušeně Mirek.

Rostock obr1

Během několika minut se autobus rozjel ze zastávky v Liberci směrem k ostrovu Öland ve Švédsku. Tehdy Mirek ještě netušil, že s rozjezdem autobusu začal nejhezčí a nejveselejší zájezdový týden, na který bude vzpomínat celý život.

Zuzka, Petra a Mirek se ani nemuseli snažit a téměř okamžitě se z nich stala nerozlučná trojka. Všude chodili spolu, smáli se, až je bolelo v krku a i když spolu nebydleli v jedné chatce, trávili spolu všechen čas a ještě dlouho v noci se z kempu ozýval smích.

Oland 1 obr 2

Jedna z žaček měla s sebou draka, který vypadal jako padák. Jednoho večera vzlétl k nebi a veselá trojka se k holčině, která se zmítala pod sílou větru, přidala. Učili se, jak draka ovládat a pak společně vběhli do ledového moře. Tenkrát Mirek holce s drakem nabídnul, že až se vrátí domů, rád jí dá fotky, které ve Švédsku nafotí, protože ona foťák neměla. O měsíc později začal s touhle holčinou, která říká, že drak sbližuje, chodit. Mirek tehdy věřil, že fotky sbližují.

Oland 2 Obr3

Blížilo se léto roku 2007 a Mirek musel své přítelkyni oznámit, že už od prosince má zakoupenou letenku do Chicaga, že tam stráví dva měsíce se svým strejdou Lubošem a že budou společně objevovat krásy Severní Ameriky. Snad jen díky hřejivému objetí své přítelkyně, kterého se mu dostalo po návratu z Ameriky, dokázal Mirek překonat šok, který utrpěl v posledních dnech svého pobytu v Chicagu.

Millennium park Chicago obr4

Luboš byl samotář s velkým srdcem. Pro druhé by se rozkrájel a Mirek ho miloval. Obdivoval odvahu, se kterou Luboš opustil svůj domov, aby po strastiplné cestě celým světem nalezl domov nový právě v Chicagu. Luboš žil v Americe více než dvacet let. A ve svých padesáti letech byl rozhodnut, že se vrátí domů. Koupil si byt v Praze a měsíce ho dělily od stěhování za svou matkou, bratrem, sestrou a svými přáteli.

Chicago obr5

Když se Mirek z Chicaga vrátil, musel své babičce říct, že svého syna Luboše už nikdy neuvidí. A když se jednoho podzimního večera seskupili Lubošovi přátelé se svíčkami v rukou nad jedním z oblouků Karlova mostu a jeho popel se rozlétl nad vlnící se hladinou Vltavy, řekl si Mirek v duchu, že se Luboš přeci jen vrátil domů. Janička vytáhla z kapsy kapesník a otřela Mirkovi slzy.

„Náhoda přála tomu, že jsi tam byl. Neumřel sám.“ říkali Mirkovi. Náhoda přivedla Mirka do Švédska a úplnou náhodou tehdy začala nová etapa jeho života. Náhodou se poté rozjel na tři měsíce do Paříže a náhoda ho přivedla i do států Jižní Ameriky v roce 2009. Bez souhry náhod by se nedostal do vězení na Gibraltaru v roce 2011. Náhody plní stránky jeho knížek a bez náhod by si nedokázal představit svůj život. Není ale život sám jednou velkou náhodou? A jaké náhody plní život váš?