Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. Obzvláště mně. Se mnou policisté nikdy problém neměli. Jen jednou se dostali do křížku s mým spolujezdcem. Byla hodina autoškoly, měli jsme jízdy a já jsem zapomněl rozsvítit světla. Můj instruktor musel chvíli vysvětlovat. Když jsem pak, po mnoha cestách po celém světě, dorazil na Gibraltar, čekal mě pád do noční můry. Páté pokračování cestopisných článků „Sám na cestách aneb fotografie mého života“ je tu.

Neznalost zákona neomlouvá

Rachot klíče v zámku přivedl Mirka na stupínek u hlavního vchodu do policejní stanice, kde celý den čekal na jakákoliv slova policistů, kteří ho zatkli u majáku na Gibraltaru. Byly dvě hodiny ráno. Všechny policisty znal. Až na toho důležitě se tvářícího velitele, který v ruce držel papír a čekal na klid v místnosti.

„Jmenujete se Miroslav Prousek.“ zahřměl velitel ze stupínku.

„Ano.“ vyhrkl Mirek v úleku.

„Nyní vám budou přečtena obvinění.“

Mirek nastražil uši a bez dechu sledoval velitelova ústa, která určila další směr jeho života. Velitel s klidnou povýšeností přečetl tři věty a položil Mirkovi otázku:

„Cítíte se vinen, nevinen nebo chcete právníka?“

Mirek chvíli váhal. Vzpomínal na slova policistů, kteří ho vyslýchali a opakovali mu, že by měl uznat vinu, pokud chce, aby to všechno proběhlo co nejrychleji a bez právníků.

„Jsem vinen a právníka nechci.“

Velitel se zarazil a mrknul na policistu, který stál u dveří.

„Rozumíte všemu, co jsem vám tady právě řekl?“ řekl velitel.

„Rozumím. Ale mohl bych se vás na něco zeptat?“

Do této chvíle s Mirkem nikdo nemluvil. Nikdo mu nic nevysvětlil a každý dělal, jako že ho neslyší. Ale velitel zvedl hlavu od papíru, na který se chystal něco zapsat a řekl stroze:

„Mluvte.“

„Povězte mi prosím, co bystě dělal v následující situaci. Parkujete na opuštěném dálničním odpočívadle. Je klidná a vlahá letní noc. Jste unavený. Řídil jste dlouhé hodiny a chcete si na chvíli odpočinout. Ležíte na volantu, oči máte zavřené, když tu vám někdo otevře dveře. Leknete se a vteřinu litujete, že jste se nezamknul. Muž, kterému nevidíte do tváře, vás vytáhne z auta. Okrade vás a několikrát vás udeří pěstí. Byl byste rád, že u sebe máte nůž nebo pepřový sprej, který je ve vašem státě nelegální?

Velitel odpověděl, že v takové situaci by byl rád, že se má čím bránit a pronesl slova pochopení k tomu, jak se Mirek do své nezáviděníhodné situace dostal.

„Zítra budete odvezen k soudu. Znovu opakuji, že držení a importování útočných zbraní na Gibraltar je nelegální.“ uzavřel hovor velitel a Mirek byl odveden zpět do cely.

K soudu… k soudu… k soudu… hučelo Mirkovi hlavou. Proč k soudu? To mi nemůžou dát pokutu a nechat mě jít? Vždyť soudy se obvykle táhnout týdny, měsíce či roky! To tady budu tak dlouho? Znamená to, že jsem spáchal trestný čin!? Přivezl jsem na Gibraltar nůž, pepřový sprej a pepřový revolver. Já blbec tátu poslechnul. Jasně, měl o mě strach, ale taky mě mohlo napadnout, že se to policistům nebude líbit. Doma si můžu vzít pepřák i do školy, ale tady…? Ach jo. Co se bude dít dál? Co chce soudce řešit? Tam není nic k řešení. Prostě mě rovnou uvězní. To snad nemůže být ani pravda. Nikdy jsem pepřák nepoužil a teď budu sedět za to, že jsem ho měl u sebe. Musím vymyslet, jak přesvědčit soudce, že nejsem žádný zločinec.

Celou noc Mirek přemýšlel, jak vysvětlit soudci, že není žádný drogový dealer nebo vrah. Přišlo mu více než absurdní, co všechno musí řešit v cizí zemi kvůli své hlouposti a naivitě. Bál se, že ho soudce odsoudí na týdny či měsíce vězení a že je bude muset strávit v cele, kde právě teď sedí a pozoruje popraskanou šedivou podlahu. Mirek v tu chvíli netušil, že může být ještě hůř. Sednul si na palandu a vzpomněl si na událost, kterou prožil ve Francii dva měsíce před Gibraltarem.

Zastavil tehdy u krajnice nad údolím řeky Tarn. Byl překrásný jasný den. Po dlouhém týdnu neustávajících dešťů byl šťastný, že se může projít bez pláštěnky. Opřel se o auto a vymýšlel, kam vyrazí. Rozhlížel se po zvlněných kopcích, když tu náhle vedle něho zastavilo auto s rozzuřenými psy na korbě.

„Neviděl jste tady běhat velkého černého psa?“ vyštěkl řidič od volantu.

Sklonil se k okýnku, pozdravil a omluvil se za svoji francouzštinu.

„Co jste to říkal?“

„Ptám se, jestli jste tu neviděl velkého černého psa. Je nebezpečný.“ prskal skrz řadu hnědých zubů řidič.

„Žádného psa jsem neviděl.“ řekl a kouknul na korbu, odkud se valil řev tří rozzuřených psů.

„Ten pes je hodně nebezpečný. Když ho uvidíte, běžte do auta.“ řekl řidič a jeho nervózní oči neustále těkaly po okolí. „Máte pušku?“ křiknul s nohou na spojce.

„Cože jestli mám?“

„Pušku!“ zařval řidič.

„Nevím, co to je.“ krčil rameny, protože to slovo neznal.

Řidič odhrnul deku, která ležela na sedadle spolujezdce. Pod ní se schovávala stará dřevěná kulovnice.

„Aha! Rozumím. Ne, zbraň nemám.“ vyhrknul a trochu znervózněl.

„Tak dávejte pozor a nechoďte daleko od auta.“ řekl řidič a zařadil.

Štěkot psů z korby rychle zmizel za kopcem. Sednul do auta a rozhlížel se po loukách, které ho obklopovaly ze všech stran. Ještěže jsem nevyšel na výlet, oddychnul si a přemýšlel, co by dělal, kdyby na toho psa narazil uprostřed rozlehlé louky.

Náhle strnul a jeho oči probodly protější kopec. Těžkopádným během, který je tak typický pro svalnaté a velké psy, se na horizontu pohybovalo nějaké černé zvíře.

„To musí být ten pes,“ zašeptal, „jenže ten řidič už je jistě daleko, abych mu to řekl. Radši odsud zmizím.“

Rozjel se do údolí a v jedné zatáčce uviděl muže, kteří se opírali o auta a dalekohledy pročesávali okolní svahy. Těžko by jim vysvětloval, že toho psa viděl. Tedy pokud to ten pes opravdu byl. A tak jel dál. Oddychnul si, až když přejel široké koryto řeky Tarn.

Mirek se opřel o popraskanou zeď a jeho oči sklouzly na ocelové dveře s okýnkem. Zítra jimi projdu a odvezou mě k soudu. Možná mi vrátí boty. Mám zavolat na ambasádu? Radši ne. Ještě počkám. Třeba mě zítra pustí a všemu bude konec. Jestli mi dají velkou pokutu, tak moje cesta skončila. Uvidím.

Lehnul si na plastovou matraci, a protože už dvě noci pořádně nespal, rychle usnul.