V roce 2001 jsem s tátou vyrazil na první cestu. Forman přišel o zadní sedačky, dovnitř jsme narvali konzervy, suchary, staré vojenské spacáky, nějaké oblečení, pár kanystrů s vodou a vyjeli jsme vstříc dobrodružství. Od té doby jsme vyráželi na cesty každý rok. V polovině léta roku 2005 jsme vyjeli na nejdelší a nejdobrodružnější cestu Evropou. A právě tehdy mě cestování chytlo a nepustilo dodnes. Často nad fotkami vzpomínám, jak jsem stál se svým foťákem na nejrůznějších místech celého světa a co všechno už jsem prožil. Léto 2005 bylo zlomové.

Jižní Španělsko, srpen 2005 (šest let před Gibraltarem)

Byl jasný horký den. Jižním Portugalskem se líně vinula rozpálená stuha asfaltu, po které se ploužil starý Forman s otevřenými okýnky. Palubovka drnčela, zpocená trička vlála skřípnutá v zadních okýnkách a na předních sedadlech se potili dva opálení kamarádi, kteří byli už třetí týden na cestě jižní Evropou.

„Brzy budeme na hranicích se Španělskem. Nádrž je skoro prázdná, tak doufám, že hned za hranicemi bude benzínka,“ řekl Mirek a mrknul na svého tátu, který seděl na sedadle spolujezdce a koukal do mapy, která mu ležela na klíně.

„Taky doufám. Už jen proto, že tady je benzín o dost dražší než ve Španělsku,“ přitakal táta a Škodovka minula hraniční značku.

„Támhle je!“ zahlaholil Mirek a zapnul blinkr.

Táta, jako strážce pokladny, vystoupil s peněženkou z auta a zkontroloval cenu benzínu.

„Tady je stále ještě dost drahý,“ zavolal od stojanu do auta. „Benzín nám určitě vystačí k další pumpě,“ dušoval se táta a pobídnul Mirka k další jízdě.

Za další vesnicí zastavili u čerpací stanice a táta chtěl opět vystoupit z auta, aby zkontroloval cenu benzínu. Ale než tak mohl udělat, zarazil se a zblednul.

„Kde je peněženka?“ zavolal na Mirka.

„Já nevím, ty jsi pokladník. Nevyndával jsi ji u první benzínky?“ ptal se Mirek a táta se zatím šacoval.

„Že já ji nechal na střeše?“ zašeptal táta a oči mu sklouzly na střechu auta.

„To si děláš legraci!“ křičel Mirek zlostně a začínal nervóznět.

„Musíme se tam vrátit!“ zavelel táta a Mirek na to dupnul.

Prolítli vesnicí jako hurikán. Mirek troubil a předjížděl a lidi, kteří si užívali odpolední siestu na zápraží svých domů, si klepali na čelo.

Přiřítili se k první benzínce, kde se podle nich měla peněženka válet na silnici. Pročesávali zarostlý příkop, ptali se na benzínce, hledali u svodidel, ale peněženka nikde. Představovali si, co by s naditou peněženkou mohl udělat vítr, ale žádný nefoukal.

Do tmy prohledávali úsek mezi benzínkou a první vesnicí, ale po peněžence jakoby se slehla zem. Když se rozsvítila světla čerpací stanice, zastavil u jejich auta Seat se španělskou poznávací značkou. Španěl, který z něho vystoupil, se jim snažil velmi obtížně vysvětlit, že ze své nedaleké zahrádky uviděl, jak uprostřed silnice zastavila bílá dodávka u něčeho, co leželo na zemi. Řidič prý vystoupil z auta, tu věc si prohlédl, pak ji strčil do kapsy a odjel do Portugalska. S beznadějí v hlase poděkovali. Neznámý muž sednul do auta a odjel. Peněženka byla pryč.

„Takhle se na náš vysněný Gibraltar nedostaneme,“ prolomil mlčení Mirek a táta jen pokýval hlavou.

„Nedostaneme se ani domů, natož na Gibraltar,“ usoudil táta a sednul do auta.

Byl konec. Zbylo jen jídlo, mapy, auto, řidič a jeho navigátor.  Chvíli se tupě dívali do noční krajiny. Tátovi tekly slzy po tvářích.

„Zdraví jsme, hlad mít nebudeme a zbytek vyřešíme, co?“ snažil se o optimistický tón Mirek, který už nemohl déle snášet ponurou náladu, která vtekla do auta.

„Všechno jsem zkazil.“ šeptal táta a v rukou svíral svoji příruční tašku.

„Doklady máme a rezervní peníze taky.“ uklidňoval tátu, který jen nepřítomně přikyvoval.

„Ty peníze, co nám zbyly, nestačí určitě ani na cestu do Francie,“ řekl táta a kouknul na Mirka zoufalým pohledem.

Tu noc strávili na pumpě šest hodin plánováním cesty zpátky domů. Už se jim nechtělo cestovat. Vypočítali, že zbylé peníze jim vystačí na česko-německé hranice, pokud všechen benzín nakoupí ve Španělsku, pokud pojedou co nejkratší cestou domů a pokud se jim podaří vyměnit české koruny na eura. Rozhodli se nevolat o pomoc. V podstatě je to ani nenapadlo. Škoda jen, že s sebou neměli žádnou platební kartu. V té době je prakticky vůbec nepoužívali.

Dva dny strávili na cestě do Madridu. Nepospíchali, ale šetřili, takže Mirek jel stovky kilometrů za kamiony, které jim rozrážely vzduch a snižovaly spotřebu. Cestou sbírali po restauracích a benzínkách nejrůznější kanystry a PET lahve na benzín, který chtěli koupit před přejezdem španělsko-francouzských hranic. Stavovali se také v bankách a směnárnách, ale nikde jim nechtěli české koruny vyměnit.

Až v Madridu se jim podařilo vyměnit peníze bez jakýchkoliv problémů, a tak měli na návrat ze samého jihu Španělska až do Jablonce nad Nisou celkem 188 EUR. Když opouštěli Madrid, plni radosti, že se jim podařilo vyměnit zbylé peníze, zastavili u další benzínky, aby zkontrolovali cenu benzínu a aby si dali obvyklou konzervu se suchary. Benzín nevzali, protože byl příliš drahý, ale pomohli jednomu Francouzovi, kterému lednička v karavanu vybila autobaterii.

Na další čerpací stanici zastavili asi po deseti minutách jízdy. Táta natankoval, posadil se do auta a vyjeli. Když najížděli na dálnici, ozvala se tupá rána od zadního okýnka.

„Co to bylo?!“ křiknul Mirek a kouknul do zpětného zrcátka.

„Nevím!“ otočil se na sedadle táta a oči mu běhaly po dálnici.

„Proboha!“ zařval Mirek. „To je naše víčko!“

Táta tentokrát na střeše zapomněl víčko nádrže, které při odjezdu z pumpy spadlo na silnici a kutálelo se doprostřed dálnice. Mirek dupnul na brzdy, zapnul výstražná světla, vystoupil z auta a sledoval, jak se nějaký kamion snaží vyhnout utíkajícímu víčku. Nevyhnul se. Jeho kolo škrtlo o víčko, které se prudce odrazilo a při dopadu na kamenitou mez se úplně rozsekalo. Našli jen malý zámek a pár kusů plastu.

„To už snad nemůže být ani pravda!“ křičel zoufale Mirek. Jeho proslov však přerušil karavan, který zastavil na nájezdu kousek před nimi. Byl to ten Francouz, kterému asi před půl hodinou pomohli s nastartováním auta. Přišel k nim a ptal se, co se děje. Pak zaběhnul do karavanu a vrátil se s několika prázdnými kanystry. Sejmul z nich víčka a zkoušel, které pasuje na škodovácký závit. Jedno z nich sedělo dokonale. Poděkovali, Francouz zamával a odjel.

O tři dny později

„Stejně je to legrační,“ smál se Mirek, „stojíme v jižní Francii, fotíme Collioure, auto je plné benzínu, nemáme ani korunu a čas nás netlačí.“

„Je to takový stav bez tíže s posranými kalhotami.“ přikyvoval táta.

„Nic nám nechybí a můžeme si cestovat tak, jako před tou nešťastnou lapálií. Ale fakt, že nemáme žádné peníze, mě stále dost znervózňuje. Co kdyby se teď něco stalo s autem?“ řekl Mirek a zadíval se na vesnici v zapadajícím slunci.

„Radši na to ani nemysli. Já se zase snažím nemyslet na to, co by se stalo, kdyby se ten benzín, co nám teď trůní vzadu v kufru v nejrůznějších PET lahvích a kanystrech po čisticích prostředcích, rozhodl vzplanout. Nevím, jestli je to vůbec možné, aby se stalo něco katastrofálního, ale přes den bývá i třicet stupňů a ty čiré PET lahve jistě nejsou uzpůsobeny k převážení benzínu…“

„Kdyby toho tam aspoň nebylo tolik. Ale teď, když otevřeš dveře, tak to vypadá, jakoby sis strčil do nosu tankovací pistoli.“ usmál se nervózně Mirek.

Za další dva dny dojeli na německo-francouzské hranice. Zastavili na benzínce, vyndali zbývajících pár lahví benzínu a trychtýřem ho nalévali do nádrže.

„Na džus to nepojede.“ ozvalo se za nimi ryzí češtinou. Mirek se s údivem otočil, ale táta se dál soustředil na nalévání.

„My víme.“ pousmál se Mirek a měřil si postaršího pána v béžovém obleku.

Pán v béžovém obleku, který se představil jako Jiří Kříž, si vyslechl stručnou verzi jejich příběhu, a když byla nádrž z půlky plná, řekl jim, aby s tím přestali a zajeli ke stojanu, že jim nádrž dotankuje. Pak jim v obchodě koupil bagetu a pití, všechno zaplatil a rozloučil. Když sledovali, jak stříbrný Mercedes, s panem Křížem za volantem, opouští parkoviště, nemohli se ubránit pochybám, že to, co se stalo během posledních třiceti minut, nebylo skutečné. Věřili, že se jim to jenom zdálo.

„Chápeš to?“ zeptal se táty tiše.

„Ne. Já opravdu nevěděl, že takhle ochotní, přátelští a hodní lidé ještě existují.“ divil se táta.

„Víš, co to znamená?“ řekl Mirek.

Táta odtrhnul oči od dálnice a usmál se na Mirka: „Dojedeme domů.“

„Nechci už dál čekat, že se zase něco pokazí. Pojedeme celou noc.“ řekl Mirek rozhodně.

„Taky už chci být doma.“

Nad ránem Mirek zastavil na odpočívadle a chvíli si zdřímnul. Když otevřel oči, šedivými záclonami mraků prosvítalo slunce. Vzpomněl si, co všechno za těch několik týdnů viděli. Projeli půlku Francie, navštívili desítky průsmyků v celých Pyrenejích, dojeli až na nejzápadnější mys Evropy a když o téměř všechno přišli, dostala jejich cesta úplně jiný ráz. Ztratili patnáct tisíc korun, přišli o víčko nádrže, koupali se v moři a v kufru se jim zatím vařil benzín, dobrodinec z Německa jim dal obrovský dar a teď stojí nedaleko německo-českých hranic a už cítí vůni domova. Vyrazí za rok na další cestu? Dojedou spolu jednou na Gibraltar? Ne, ale Mirek se tam v roce 2011 podívá za oba dva.