Všechno má svůj začátek, ale i konec. Když se dnes ohlížím na to, jak začal můj život na cestách, často mi ty dobrodružné vzpomínky vykouzlí úsměv na rtech. I když jedna z těch prvních zkušeností nebyla vůbec veselá. Ale říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. A tak jsem tu. Živ a zdráv. A píšu o tom, co se opravdu stalo. V prvním cyklu článků s názvem Sám na cestách aneb fotografie mého života.

Co všechno se může stát během několika minut? Kolik vteřin zabere jedno špatné rozhodnutí? Jak rychle lze z ráje spadnout do pekla? Člověk se mnohdy ani nenaděje a nový proud myšlenek smete krásné vzpomínky, které vznikají nejen za svobodného života v přírodě. Mirka jeden takový divoký proud semlel a sny se schovaly mezi čtyři holé stěny.

Stál jsem s tátou na mysu Cabo da Roca a kochali jsme se výhledem na širý oceán. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, jak rychle se může pohodová cesta změnit v nervózní touhu po domově. Stanou se i horší věci, ale poradit si člověk musí vždycky. Jaké dramatické události na cestách se přihodily právě nám? Čtěte v cyklu článků „Sám na cestách anebo fotografie mého života.“

Čtvrtý článek z cyklu „Sám na cestách aneb fotografie mého života“ zavede čtenáře do ulic severoamerického Chicaga. Tehdy to byla Mirkova první výprava na jiný kontinent. Kolotoč náhod měnil každý den celého léta za Atlantikem. A jedna náhoda změnila celý Mirkův život. Stalo se to jedno ráno v Chicagu.

Žijeme v době, která přináší nové zákazy každý den. Mnohá omezení naší svobody už ani nevnímáme. A když jednoho dne vycestujeme, chceme poznat cizí kraj a toužíme po změně prostředí, čekají nás mnohdy ještě absurdnější zákazy, než na jaké jsme zvyklí doma. Jeden z těch zákazů jsem nevědomky porušil na Gibraltaru…

Je to takový jiný druh cestování. Každý se ho účastní svým jedinečným způsobem. Všichni lidé na ulici, v kanceláři nebo v autě ji mají za sebou. Cestu, plnou náhod, která je dovedla až sem. Některá se klikatí, jiná je rovná jako pravítko. A jaká je ta vaše?

Paříž. Možná jste tam byli i vy. Nic zajímavého, říkáte si. Ale není Paříž jako Paříž. Já měl to štěstí prožít tu dobré i zlé během tříměsíční stáže. Pobyt jako na tobogánu. Jednou nahoře, pak zase dole. Jízda, co změnila můj život. Pokračování cyklu článků Sám na cestách anebo fotografie mého života.

V Paříži jsou tisíce míst s vlastním rodokmenem. Průvodce tu může chodit celé dny a stále mít co vyprávět. Ale když tu jeden žije sám a služby průvodců ho nezajímají, má jedinečnou šanci vytvořit si vlastní nezapomenutelný příběh, který mu můžou závidět Monet, Bonaparte i Molière. Nebo ne? Čtěte v dalším článku cyklu Sám na cestách aneb fotografie mého života.

Nemám nad postelí miniaturu Eiffelovky. Na klíčích mi nevisí placka s reliéfem Sacré Coeur. Mým největším suvenýrem jsou fotky. Za každou se schovává příběh. A když ho vyprávím, dostává i nedokonalá fotografie punc jedinečnosti. Podívejte se na ty poslední z příběhu o Paříži.

Čtyři holé zdi, páchnoucí záchod, čekání na soud. I tak může vypadat obyčejný den cestovatele.